Veronika ve víru dějin

Vystudovala latinu a historii na FFUK, z historie má doktorát. Ačkoliv ji to původně (a pořád asi nejvíc) táhlo do středověku a na sever, díky latině a klasické řečtině si zamilovala i starověk... a pak postupně další období. Myslet si však, že je čistě humanitně zaměřená, by byla mýlka. Celou základní školu se připravovala na to, že vystuduje veterinu, jen v posledním ročníku koketovala s geologií na přírodovědné fakultě a na gymnáziu také s architekturou. Všechny tyhle zájmy ale jako historička bohatě zúročí - historie je komplexní obor a čím větší má historik rozhled napříč vědními disciplínami, tím hlubší smysl mu dějiny dávají.

Učebnice dějepisu

Štěstí přeje připraveným - ovšem v tomto případě jednou přálo i nepřipravené diplomantce, která vedoucímu své práce jako omluvu, že nestihla zpracovat to, na čem byli domluveni, nesla autorský výtisk své druhé knihy. Pan docent zrovna sestavoval tým, který měl vytvořit nové učebnice dějepisu pro základní školu. Ale chyběl mu starověkář... Zjištění, že slečna diplomantka, jejímž druhým oborem je klasická filologie, vládne psaným slovem tak, že vydává knihy, rozhodlo. Veronika dostala nabídku, která se neodmítá, i když se člověku kroutí žaludek z představy té strašné odpovědnosti, že se podle jeho textů budou učit děti. A i když ještě nemá dodělanou vysokou školu. Zvládla to, učebnice měla několik vydání a Veronika dostala nabídku napsat starověk i do učebnice pro gymnázia.

Když se začaly chystat zbrusu nové učebnice podle Rámcových vzdělávacích programů, oslovilo už nakladatelství jenom Veroniku. A tak vznikla řada učebnic a metodik, které jsou v porovnání s ostatními v mnohém unikátní:

- celou řadu psala jedna jediná osoba; kromě mnoha dalších výhod to zajišťuje obrovskou provázanost textu napříč nejen jednotlivými díly, ale celou řadou, jaké nikdy není možno dosáhnout v autorském kolektivu. Pouze jediný autor totiž může stále držet v hlavě, co se objevilo v předchozích dílech, a odkazovat na to, čímž u dětí posiluje schopnost vytvářet souvislosti a chápat příčiny a následky.

- když se na učebnicích začínalo pracovat, měla za sebou Veronika už deset let souvislé pedagogické praxe, a tím pádem už měla obrovské zkušenosti s tím, jak děti při dějepise "fungují", co jim dělá problémy  a jak jim co vysvětlit. To je kvalita, kterou vysokoškolský pedagog (a ti jsou často k tvorbě učebnic zváni) nikdy nemůže mít, protože rozdíl mezi studentem historie na Univerzitě Karlově a dvanáctiletým budoucím automechanikem je poměrně značný.

-učební texty si odzkoušela na vlastních studentech. Ne všechny učebnice se přitom dnes dětem dostanou do ruky dříve, než opustí tiskárnu.

- Veronika přesvědčila nakladatelství, aby celou učebnicí na horním okraji stránky procházela časová osa, která bude reflektovat právě probírané období a zároveň na ní bude zaneseno, co se ve stejnou dobu dělo na jiných místech, o kterých se už děti učily. Tohle je v učebnici unikátní a v žádné jiné to není.

- učebnici psala nejen historička a zkušená pedagožka, ale zároveň spisovatelka, a tak jsou texty mnohem čtivější než bývá v didaktické literatuře obvyklé

- metodické příručky k učebnicím jsou napsané na základě praxe, zkušeným pedagogem; některé kolegyně ze ZŠ se daly slyšet, že Veroničiny metodiky jsou tak vynikající, že by se podle nich dalo učit i bez učebnice.

Ukázalo se, že sázka na řadu učebnic napsaných jedinou autorkou byla předem vyhraná - svědčí o tom fakt, že všechny měly minimálně dvě vydání, a také to, že jako jediná autorka učebnic z České republiky byla v roce 2015 pozvána Akademií korejských studií, aby v Soulu o svých učebnicích a o výuce dějepisu v ČR přednášela.